Robotizace je postupný proces. Rozhodně do pěti let nebudeme kvůli robotům bez práce, říká ekonom Kovanda

Dnešní době se někdy přezdívá doba technologická. Co si myslíte o dnešní době a jak se díváte na robotizaci?

Říkal jste doba technologická, ale první průmyslový robot byl instalovaný už na počátku šedesátých let. Takže robotizace se odehrává už dlouhá desetiletí. Stále větší podíl ekonomiky je robotizován. Naštěstí většina povolání nejsou takového rázu, aby mohla být plně nahrazena robotem. Povolání, která robotizace vyloženě nahradí je jen velmi málo. Většina zaměstnání může být robotizována ze 30 nebo 40 procent. Zbytek práce musí stále dělat člověk. Dnes máme asi jen 5 % povolání, která můžeme plnohodnotně nahradit. Takže neobával bych se toho, že budou lidé kvůli robotům masově přicházet o práci. Ostatně nejvíce robotizované ekonomiky světa – Japonsko, Německo, Jižní Korea nebo Singapur jsou zároveň ekonomiky, které mají nejnižší míru nezaměstnanosti.

Současně ale existuje definice, která říká, že každá práce, která je naprogramovatelná a definovatelná matematickou nebo logickou rovnicí, bude nahrazena robotem nebo jinou formou lidské práce…

Určitě jednou ano, ale záleží, za jak dlouho. Tím, že jsem odkazoval na šedesátá léta a prvního robota, jsem chtěl říci, že ten vývoj je kontinuální. Je to proces, který probíhá a probíhat bude. Není to však nic revolučního. Není to nic, co by vám během pěti let úplně změnilo způsob, jak probíhá pracovní život a jaké profese existují. Ano, během dalších let budou zanikat pozice té jednoduché až pásové výroby. Taková pozice je snadno nahraditelná robotem. Nahradí je proto, že to zlevňuje výrobu. Tím výrobkem může být třeba mixér do kuchyně, který díky tomu zlevní. A člověk, který si ho koupí díky tomu ušetří a zbydou mu peníze zase na něco jiného. Zajde si třeba na kosmetiku, kam by si jinak nenašel. Takže kosmetička bude mít více kšeftů a bude díky tomu více kosmetiček. Takže ano, zmizí lidé z pásové výroby, ale takto může dát práci jiným lidem, v tomto příkladu kosmetičkám. Není to nutně tak, že nám roboti práci vezmou, ale tím, že výrobu zlevní, vytvoří nová pracovní místa.

Dobře, ale co když jsem dvacet let vyráběl mixéry a najednou přijde robot a jsem bez práce. Co teď s tím?

To je výtečná připomínka. Ten můj pohled byl takový dosti široký. Samozřejmě, že v ekonomice bude část, která díky tomu získá profit a část, která naopak zapláče nad výdělkem. Což je v tom příkladu zmíněný výrobce mixérů. Je to věc, která je mrzutá z pohledu jednotlivce, nikoliv však společnosti jako celku. Takový člověk se musí vrhnout na trh práce a zkusit najít své štěstí v něčem jiném. Třeba prostřednictvím rekvalifikačních kurzů. Zároveň je potřeba říci, že toto se odehrávalo kdykoliv v minulosti, když přišel nějaký pokrok. Když byla průmyslová revoluce, končili lidé zaměstnaní v zemědělství. Když končily koňské povozy a nastoupily automobily, ocitla se bez práce spousta kočích. Také se s tím museli potýkat a vyrovnat. To se odehrávalo celé novověké dějiny a je to daň z pokroku. Je ale důležité říct, že nyní díky technologiím je přechod do jiného odvětví mnohem jednodušší než dříve. Můžete si třeba přivydělávat jako řidič nějaké platformy sdílené ekonomiky. A může takto překlenout dobu, než si najde novou práci. Kdy jindy v minulosti něco podobného bylo možné?

Připadá mi, že Češi nejsou příliš zvyklí měnit práci ve svém profesním životě. Tak jak je to běžné v západní Evropě. Myslíte si, že tento trend k nám teprve dorazí? Přeci jen jsou tu odvětví, kdy člověk pracuje 25–30 let na stejné pozici.

Doba je určitě taková, že s podobnými věcmi se budeme loučit. Je to vidět i v Japonsku, které je asi nejproslulejší tím, že lidé byli sžití s jednou firmou. V řadě případů jim třeba ta firma našla životního partnera. Když ve třiceti muž z té firmy neměl partnerku, tak si dal schůzku se svým šéfem a snažili se mu vhodnou partnerku najít. Byli si vědomi toho, že kdyby zůstal dlouho sám, tak by to mělo negativní vliv na jeho pracovní výkon. Pak ti lidé tam zůstávají až do důchodu. Na to ještě byla zvyklá generace rodičů dnešních mladých Japonců. Dnešní mladí Japonci to už tak nemají. Více se otevírají světu i pracovním příležitostem. Je to dané tím překotnějším vývojem, který s globalizací nastal. Je více možností práce v zahraničí, na různých pozicích v různých odvětvích. Není žádný div, že toho využívají. Je to přirozené a myslím si, že je to dobře. Protože to ukazuje, že ekonomika má dynamiku, roste a vyvíjí se.

Tedy nebát se změny a změnit klidně své profesní zaměření?

Jednou z hlavních výzev dneška je sžít se změnami. To, co známe od našich prarodičů, že jste nastoupili do jedné firmy, ve které byla jistota, a vydrželi v ní až do důchodu. Dnes se tomu každý vysměje, ale myslím si, že je to správné tak, jak je to nyní. Musíme se starat o to, abychom měli práci, není tu žádný nárok na práci a tím je ten systém spravedlivější. Protože zůstávají jen ti, kteří jsou schopni skutečně být užiteční. A díky tomu bohatneme.

Které obory nikdy robot nenahradí?

Takových oborů je zajisté celá řada. Lze asi říci nějaké obecnější rysy takových povolání. Co pozorujeme, je nárůst kreativity v odvětvích, kde by to bylo před sto lety nemyslitelné. Jaká třeba byla možnost být kreativní v zemědělství? Nebyl tam velký prostor pro kreativní myšlení. Dnes je ten prostor pro kreativitu daleko větší. A právě kreativitu zatím algoritmy nenahradí. Jsou tedy dvě hlavní obrany proti robotizaci – mít hodně kreativní a také dobře placené povolání. Dobře placené pozice jsou totiž z principu špatně nahraditelné robotem. A není to náhoda, protože takový člověk jí dává přidanou hodnotu, kterou stroj nemůže.

Postupující robotizace by ale mohla přinést příjemné věci, jako třeba zkrácení pracovního týdne, že?

No, problém s robotizací je, že zatím její vliv příliš nevidíme ve statistických číslech, které se zabývají produktivitou práce. To je klíčový ukazatel. Protože tempo, jakým roste produktivita, je stejné, jako tempo, kterým roste i bohatství nás všech. My ale pozorujeme naprostý opak. Navzdory technologiím vidíme, že růst produktivity zpomaluje. Je tudíž otázka, zda vůbec můžeme mluvit o něčem, co se nazývá průmyslová revoluce 4.0. Klíčovým atributem takové revoluce by musel být právě růst produktivity, ten ale nenastává. Je to jeden z velkých oříšků současné ekonomie. A dokud to bude takto, tak je podle mě nemyslitelné uvažovat o zkracování pracovní doby. Zchudli bychom, protože bychom nestihli vytvořit dostatek hodnoty.